Minuta po minutě: jak Kutná Hora prožila srpen 1968

Kdo o tom rozhodl

Rozhodnutí padlo v Moskvě. O vojenském řešení „československého problému“ jednalo politbyro ÚV KSSS mezi 15. a 17. srpnem 1968 a nakonec se na něm shodlo. Žádné oficiální „proti“ na stole nezůstalo.

Politbyro mělo tehdy jedenáct členů: Gennadije Voronova, Andreje Kirilenka, Alexeje Kosygina, Michaila Suslova a Alexandra Šelepina, Nikolaje Podgorného, Dmitrije Poljanského a Petra Šelesta, Kirilla Mazurova, Lotyše Arvida Pelšeho a generálního tajemníka Leonida Brežněva. Nejdéle váhali Kosygin a Suslov a překvapivě dlouho i sám Brežněv. Souhlas nakonec vyslovili všichni.

Za tvrdý zásah se od jara nejhlasitěji stavěl Petro Šelest, první tajemník komunistické strany na Ukrajině. Vojenské řešení doporučoval už 21. března 1968; obával se, že se myšlenky pražského jara přelijí přes Zakarpatí k němu domů. A právě jemu skončil v kapse dokument, kterým se celá invaze zpětně omlouvala.

Zvací dopis: překlepy, kapsa a pánské záchodky

Dokument, kterým Sovětský svaz zdůvodnil obsazení cizí země, se do Moskvy dostal na pánských záchodech.

Stalo se to 3. srpna 1968 v bratislavském hotelu Sorea, kde se sešlo vedení šesti komunistických stran. Text žádal o „pomoc všemi prostředky, které máte“ proti hrozící kontrarevoluci a podepsali ho Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Antonín Kapek. Verze se rozcházejí v tom, kdo ho fyzicky předal: podle jedněch sám Biľak přes pracovníka KGB, podle jiných Kolderův tajemník Radko Kaska. V tom místě se ale shodují. Adresátem byl Šelest, který dopis předal Brežněvovi.

Na dokumentu, kterým se ospravedlňoval vpád statisíců vojáků, je pozoruhodné hlavně to, jak amatérsky vypadá. Byl psaný na stroji a jsou v něm překlepy. Kapkův samostatný dopis vznikl na papírech vytržených z bloku a na slovenské klávesnici, přestože text je česky. A všechny listy jsou přeložené na formát velikosti dlaně, tedy A6. To je asi nejvýmluvnější detail celé věci: takhle se skládá papír, který se má nenápadně přendat z kapsy do kapsy.

Text je psaný rusky, a to záměrně. V závěru signatáři žádají Brežněva o maximální utajení celého prohlášení a vysvětlují, že právě proto ho píšou přímo osobně jemu a v ruštině.

V Moskvě pak dopisy zmizely na 24 let. Ležely v archivu politbyra v obálce, na které bylo strojem napsáno „dva dopisy z Československa“ a rukou generálního tajemníka Konstantina Černěnka doplněno „bez dovolení neotvírat“. Otevřely se až 15. července 1992 a hned druhý den je zmocněnec ruského prezidenta Borise Jelcina předal v Praze Václavu Havlovi.

Vasil Biľak svůj podpis až do smrti v roce 2014 popíral.

A ještě jedna věc, která z Kutné Hory dělá zvláštní případ: většina vojáků, které tu lidé 21. srpna viděli, mluvila polsky.

Středa 21. srpna

Ranní teploty kolem 10 °C, přes den 22 °C, polojasno a mírný vítr. Tak si počasí toho dne zapsal kronikář města.

Kolem 3:00 začínají chodit telefonáty z Prahy. Kdo měl v hlavním městě známé, dozvěděl se to jako první. Většina lidí tomu nevěřila; v Kutné Hoře byl klid.

Kolem 5:00 to hlásí rozhlas. Lidé budí rodiny.

Mezi 6:00 a 7:00 vjíždějí do města první tanky. Kolona přijíždí od Pardubic přes Nové Dvory a do Kutné Hory se dostává přes Malín. Město nebylo pro okupanty strategicky ani průmyslově důležité, šlo o dopravní uzel: odsud se konvoje napojovaly na Prahu a pokračovaly na jih směrem na Tábor. Skutečným vojenským cílem v regionu bylo letiště v Chotusicích u Čáslavi, které vojska obsadila a techniku zabavila.

V 6:35 u Malína teče první krev. Traktorista Miroslav Kruliš a spolujezdec Antonín Lacina, oba z Malína, zastavili s traktorem u příkopu na silnici č. 38 a čekali, až je kolona předjede. Řidič jednoho tanku bez zjevného důvodu vybočil a do traktoru narazil. Tank nezastavil, kolona pokračovala dál. Kruliš přišel o levou nohu a zůstal doživotním invalidou. Lacinovo poranění hlavy bylo tehdy vyhodnoceno jako lehké.

Dopoledne stojí na hlavní silnici mezi Čáslaví a Kolínem nepřetržitá kolona zhruba do jedenácti hodin. Přejít silnici trvá lidem i tři čtvrtě hodiny.

V 8:15 se schází mimořádná Rada ONV. Jednoznačně odsuzuje vstup vojsk, zejména to, že proběhl bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů.

Těsně před 9:00 vychází první prohlášení místních orgánů, které požaduje okamžité stažení vojsk. Okresní výbor KSČ současně vydává Provolání ke všem občanům kutnohorského okresu: okupaci označuje za porušení státní suverenity, vyzývá k odmítnutí jakékoli spolupráce s okupanty a zároveň ke klidu a rozvaze. Šíří se jako letáky.

Dopoledne propuká panika v obchodech. Fronty u samoobsluh, lidé si dělají zásoby. Zásobování ale nakonec narušeno nebylo. Rada ONV vydává pro celý okres přísný režim výdeje pohonných hmot: žádné kanystry, u soukromých aut jen tolik, aby dojela domů, a před tankováním se kontroluje stav nádrže, aby řidič prázdnou nádrž jen nefingoval. Pro okupační vozidla jsou pumpy zavřené úplně.

Práce se toho dopoledne zastavuje téměř všude. Lidé místo do zaměstnání jdou do ulic, k silnicím a k budovám výborů.

Na křižovatce U Podlipných natáčí kutnohorský fotograf a kameraman Jaromír Procházka projíždějící kolonu. Když zamíří kameru na raketomety, všimne si ho důstojník, vyskočí z vozidla a začne ho honit. Z kolony seskakují vojáci se samopaly. Procházka se zastaví, otevře kameru a zvedne ruce; důstojník mu vytrhne film. Celý výjev sledoval z protějšího chodníku jeho kolega Bohuslav Kučera, který byl přesvědčen, že Procházku zastřelí.

Na kruhovém objezdu u dnešního úřadu práce, kde tehdy stála budova OV KSČ, vyjel řidič ČKD Václav Neumann z parkoviště podnikovou Tatrou s jeřábem, vjel na objezd a kroužil po něm dokola, aby na něj vojska nemohla najet. Odvedla ho odtamtud až česká Bezpečnost. Podle jeho tehdejšího nadřízeného mu tím nejspíš zachránila život.

V Husově ulici a na Rejskově náměstí zamířila část techniky, která neznala město, s těžkými tanky přímo do historického jádra. Tanky se nemotorně protahují kolem Kamenné kašny. Z okna městské knihovny je fotografuje dvojice mladých lidí; jeden z tankistů si jich všimne a otočí věž s hlavní k oknům. Nevystřelil.

Na hlavním náměstí přichází klíčový moment celého dne. S polskými veliteli jedná jménem OV KSČ a MěstNV dr. Eva Matějková, ředitelka Okresního muzea, která byla polské národnosti a uměla polsky. Vojáci jí tvrdí, že přijeli potlačit kontrarevoluci; někteří vůbec netuší, že jsou v Československu, mysleli si, že jsou na cvičení v jižním Polsku. Matějková si uvědomuje, co by těžká technika v úzkých uličkách a poddolovaném centru napáchala, a vyjedná zákaz vjezdu okupačních vojsk do historického jádra. Vozidla, která už uvnitř byla, musí odjet; na vjezdech vznikají improvizované zátarasy s objížďkami. Vojska je respektovala. Centrem projížděla technika zhruba hodinu a kromě poškozených chodníků nezpůsobila škodu.

V Kremnické ulici u chrámu svaté Barbory se pod jedním tankem utrhl kraj vozovky. Stroj se zřítil do zahrady rodinného domu pod úrovní silnice, kde zůstal ležet pásy vzhůru. Zemřel jeden člen posádky, dva byli těžce zraněni. Tank v zahradě ležel několik dní a stal se poutí; místní zpravodaj Listy z okupace k tomu poznamenal, že Kutnohořané se na zničený tank chodí dívat s úsměvem. Velení nehodu vysvětlovalo letákem: řidič se prý vyhýbal dětem, které tam kontrarevolucionáři položili přes silnici jako živou barikádu. Nevěřil tomu nikdo.

V poledne houkají ve městě na dvě minuty sirény a klaksony. Na budovách visí vlajky na půl žerdi.

Odpoledne se rozjíždí rozvoz letáků po městě i okolních vesnicích. Mladí lidé je vozí na skútrech kolem ozbrojených hlídek, jeden z nich přímo z Prahy schované pod sedačkou. Kromě provolání místních orgánů se na nich objevovala i hesla typu „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“.

Večer zasedá mimořádné plénum OV KSČ. Protestuje proti zadržení Dubčeka, Smrkovského, Špačka, Kriegela a Černíka i proti omezování práv prezidenta Svobody a jednohlasně se usnáší, že bude poslouchat rozkazy pouze legální vlády. Volí delegaci na mimořádný XIV. sjezd KSČ do pražských Vysočan.

Pozdě večer se na zdech objevují první nápisy. Ten, který si pamětníci vybavují nejčastěji, zněl: „Moc mě neser, jsem z ČSSR.“

Čtvrtek 22. srpna

V 5:00 vydává delegace kutnohorského okresu prohlášení a odjíždí do Vysočan. Požaduje okamžité propuštění internovaných představitelů a okamžitý odchod vojsk.

Ráno je město přes noc pomalované. Nápisy jsou česky, rusky, anglicky, polsky i německy: výzvy k odchodu, ukazatele směru na Moskvu, srovnání s březnem 1939, jména Dubčeka, Svobody a Smrkovského. Denní světlo zároveň odhaluje škody: rozbité asfalty, chodníky, zdi, vyvrácené stromy.

V 6:00 se Městský výbor KSČ veřejně distancuje od skupiny členů ÚV KSČ, kteří se pokoušejí legalizovat obsazení země, a za vrcholný orgán uznává pouze ÚV KSČ vedený Dubčekem.

Lidé jdou normálně do práce, ale s trikolórou na oblečení. Nad městem několikrát přeletí vojenské vrtulníky, takto probíhá sovětské zásobování.

V poledne se koná hodinová protestní generální stávka a první velká podpisová akce požadující odchod okupantů.

Odpoledne vydává mimořádné plenární zasedání MěstNV sedmibodovou výzvu. Nejsilnější bod: při průjezdu cizích vojsk se nezdržujte na ulicích a vytvořte z Kutné Hory pro okupanty „mrtvé město“. Dále neposkytovat vojskům žádnou pomoc, pokud nebude vynucena násilím, zachovat klid, nepanikařit v obchodech a zabránit škodám na společném majetku. Kvůli nedostatku papíru se výzva šíří hlavně ústně.

Večer vydává velitel vojsk Varšavské smlouvy pro Prahu a Středočeský kraj zákaz vycházení a shromažďování mezi 22:00 a 5:00. Rada ONV reaguje prohlášením, že jim to nemile připomíná březen 1939 a německá okupační prohlášení.

Téhož večera se na křižovatce nad hostincem U Musilů odehrál jeden z nejlidštějších výjevů těch dní. Stál tam vyčerpaný polský regulovčík, který odbavoval kolony už několik dní a měl hlad. Někdo z Kutnohořanů mu přinesl kastrůlek s jídlem, jenže voják měl rozkaz. Přišla asi sedmnáctiletá studentka, nasadila si jeho čepici, vzala směrovku a odbavovala kolonu za něj, aby se mohl najíst. Ve tmě si toho nikdo nevšiml.

Ve 23:00 se delegace vrací z Vysočan.

Pátek 23. srpna

Ráno referuje delegace o výsledcích XIV. mimořádného sjezdu. Rada OV KSČ v čele s předsedou Ondrákem odmítá jakékoli pokyny kolaborujících politiků.

V poledne se rozezní sirény, klaksony a kostelní zvony a začíná další hodinová generální stávka.

Během dne se rozdávají letáky česky, rusky a polsky, adresované přímo vojákům: žádná kontrarevoluce tu není a své problémy si vyřešíme sami. Za jediný den podepíše archy „Za Dubčeka“ 25 577 obyvatel kutnohorského okresu. Lidé veřejně odhazují legitimace Svazu československo-sovětského přátelství.

V 15:00 přicházejí na vlastní žádost do budovy ONV velitelé polských jednotek. Silně protestují proti pořízení stenografického záznamu, ale předseda ONV Jaroslav Petříček prosadí, že se zapisovat bude. Poláci předkládají pět požadavků:

1. zřídit v Kutné Hoře velitelství posádky,
2. zavést kontrolu místního tisku, rozhlasu a tiskárny, aby vojska nebyla označována za okupační,
3. zlikvidovat všechny nápisy ve městě,
4. umožnit psaní jiných hesel, o přátelství s okupujícími zeměmi,
5. zabránit shromažďování obyvatel, jinak budou muset zakročit.

Petříček a další členové ONV odmítli jednohlasně a otevřeně všech pět bodů. Naopak předložili dva vlastní požadavky: aby zákaz vycházení neplatil pro dělníky na směny, protože některé závody končí po 22:00 a ranní směny odjíždějí před šestou, a aby vojska respektovala dopravní značení i už vyjednaný zákaz vjezdu do historického jádra. Poláci obojí slíbili. Po hodině odešli. Výsledky jednání vyhlásil Petříček ihned městským rozhlasem.

Téhož dne vychází poprvé od začátku okupace místní Úder. Do 29. srpna pak vychází každý den jako zvláštní vydání a zdarma. Bez kultury a sportu, jen politika: jedna strana články, druhá sloužila jako transparent. V jednom vydání se objevil citát Karla Marxe o tom, že svobodný je jen ten národ, který nebere svobodu jinému.

Od 23. srpna pohyb vojsk po okrese slábne.

Sobota 24. srpna a dál

Dopoledne odklízejí okupanti vlastní havarovanou techniku ze škarp a začínají vyzvedávat převrácený tank ze zahrady u Barbory. Další tank uvízl v příkopu v Poličanech.

Na pokyn vlády se během dne demontují cedule s názvy ulic, směrovky a informační tabule. Značky, jejichž odstranění by ohrozilo bezpečnost provozu, zůstávají. Mnoho směrovek se navíc namontovalo naschvál jiným směrem. Cíl: co největší dezorientace okupantů.

Vedení města zároveň vydává varování autorům nápisů. Nic jim nevytýká a další nezakazuje, jen prosí, aby nesrovnávali okupanty s německými fašisty a nemalovali hákové kříže. Pro vojáky to bylo nejprovokativnější a šlo o život.

Městem se šíří vlna podpisových akcí. U městské knihovny stojí stoleček, kde se podepisuje petice Federálnímu shromáždění se žádostí o vyhlášení neutrality. Hlavním dokumentem se stává výzva generálnímu tajemníkovi OSN U Thantovi, ve které občané vyvracejí sovětské tvrzení, že vojska přišla na žádost československé vlády. Podepsaly ji tisíce lidí z okresu.

Ne všechen odpor byl vážný. Většina techniky už odjela, ale několik vojáků ve městě zůstalo a zásobování na ně jako by zapomnělo. Chodili proto po domech a prosili o jídlo a pití. V jedné rodině jim natrhali hrušky ze sadu za domem a záměrně jim je dali zapít podmáslím. Tuhle kombinaci vojáci očividně neznali, hodovali spokojeně a několik hodin nato jim do smíchu nebylo. Malá nenásilná forma odporu, jak to s odstupem popsala jedna z pamětnic.

Heslem těch dní se stala i krátká říkanka, kterou zaznamenal místní zpravodaj: na hlídání naší banky přijeli k nám ruské tanky, jenže to, co v ní máme, si prý uhlídáme sami, protože je toho tam malý kus a ten zbytek stejně rozkradl Rus.

27. srpna oznamuje kutnohorský major v záloze Jan Švidroň, veterán, který v letech 1943 až 1945 bojoval po boku Rudé armády, že vrací sovětskému velvyslanectví všechna svá bojová vyznamenání. Vyzývá spolubojovníky z okresu, aby ho následovali.

28. srpna otiskuje Úder Dubčekův rozhlasový projev o výsledcích moskevských jednání. Lidé u rádia plakali.

29. srpna vydává MěstNV poslední vzdorné prohlášení, ve kterém stále odsuzuje vpád a domáhá se okamžitého stažení vojsk. Po Moskvě muselo být později zrušeno.

V těch dnech natočila v chrámu svaté Barbory zpěvačka Eva Pilarová protestní klip ke své písni Rekviem. Během normalizace píseň skončila na indexu.

Oběti

V Kutné Hoře nepadl za celou dobu okupace jediný výstřel. Přesto má město své mrtvé.

Vladimír Hnulík, narozen v říjnu 1949 v Kolíně, student kutnohorské průmyslovky. Ráno 21. srpna ho otec budil na vlak do Prahy; ani jeden z nich ještě netušil, co se v zemi děje. V Praze se Hnulík přidal k davu a dostal se až k budově Československého rozhlasu na Vinohradské v době nejtěžších bojů. Tam ho zastřelil neznámý sovětský voják. Zemřel na zakrvácení hrudní dutiny a pohmoždění plic po mnohačetných průstřelech. Otec ho našel až následující den na patologii na Albertově. Bylo mu osmnáct. Ještě v červnu se se svým učitelem domlouval, že si přes prázdniny rozmyslí, jestli bude ve studiu pokračovat.

Marie Charousková, rozená Srbová, narozena 25. října 1942 v Otrybech u Kutné Hory. Sportovkyně a pilotka bezmotorových letadel, laborantka, dálkově dokončovala strojní fakultu ČVUT. Chyběla jí už jen diplomová práce. 26. srpna jela do Prahy na konzultaci s jejím vedoucím. Na Klárově, kde přestupovala na tramvaj do Dejvic, po ní bezdůvodně vystřelil sovětský voják od nedalekého tanku. Šla rychleji než ostatní, protože nestíhala, a podle svědků si chystala deštník. Dvě střely, do břicha a do stehenní tepny. Ve 13:50 v nemocnici Pod Petřínem zemřela. Bylo jí 25 let, doma měla dvouletého syna.

Šéf vyšetřovatelů pražské správy SNB, major Miloslav Rogner, byl náhodou na místě, poskytl jí první pomoc a trval na potrestání vojáka. StB na něj tlačila, aby hlášení upravil na sebeobranu. Odmítl a v roce 1969 neprošel prověrkami. Vrah nebyl nikdy identifikován, stíhání bylo 3. listopadu 1968 přerušeno. Manžel Vladimír Charousek přišel o pilotní průkaz i o kariéru a bylo mu vyhrožováno propuštěním, kdyby o smrti své ženy mluvil. ČVUT udělilo Marii Charouskové v listopadu 1968 inženýrský titul in memoriam. Pamětní deska na Klárově byla v roce 1969 poničena a úředně odstraněna; léta ji doma schovával jeden obyvatel Malé Strany, díky čemuž ji studenti ČVUT v roce 1990 obnovili. V roce 1993 k ní ruský prezident Boris Jelcin společně s Václavem Havlem položil květiny jako omluvu.

Antonín Lacina, 1938 až 1977, spolujezdec z traktoru sraženého tankem 21. srpna v Malíně. Jeho poranění hlavy bylo vyhodnoceno jako lehké. Léta si stěžoval na sílící bolesti; operace mozku počátkem roku 1977 odhalila těžké poranění pocházející právě z té srážky. Zemřel 5. ledna 1977 ve věku 38 let v kutnohorské nemocnici. Do seznamů obětí okupace se často neuvádí, protože nezemřel v roce 1968.

Miroslav Kruliš, traktorista z téže nehody, přišel o levou nohu a zůstal doživotním invalidou.

Účet

Předsednictvo ONV sečetlo škody k 30. září 1968:

Konkrétně: rozrušený povrch na 150 km silnic, zcela zničená vozovka na 11 km, zničené příkopy na 21 km, krajnice na 18 km, 1 440 zničených a 4 850 poškozených dopravních značek, dva poškozené mosty. Nejhorší úseky u Vlkové, Kasanic a Čejtic byly opraveny do 31. srpna, 95 % značek osazeno zpět do 10. září. Doprava nebyla nikde přerušena.

K tomu výpadky ve výrobě, jen u podniků řízených ONV a národními výbory 957 222 Kčs, ztráty kin a zrušené festivalové přehlídky v Domě kultury. Celkem zhruba 7,5 milionu Kčs. A to se ještě nedaly vyčíslit škody na pozemcích, na kterých v té době pořád stála cizí vojska, zhruba 25 hektarů.

Co zůstalo

Družba s okresem Puškino v Moskevské oblasti, budovaná dvacet let, byla později vypovězena úplně. Následná vlna emigrace připravila Kutnou Horu o řadu lékařů; někteří byli v srpnu na dovolené a už se nevrátili.

Padla naděje na obnovu pomníku T. G. Masaryka před Vlašským dvorem, socha se vrátila až v roce 1991. Skončil projekt Pro záchranu Kutné Hory a město chátralo dál celá sedmdesátá léta. Zásadní obrat přišel až po zápisu na seznam UNESCO v roce 1995.

Z Úderu zmizely kultura, sport i radost. Zůstalo hospodářství a normalizace.

Členové jedné z kutnohorských organizací tehdy zhodnotili těch šest dní slovy, že k takové morální jednotě lidu nedošlo za uplynulých 120 let. Tedy od roku 1848.